Ocitame se v situaci, kdy nikdo nezdraha se byti
kritikem veskereho skutecneho i imaginativniho. Tato
tendence v dnesnim cloveku neni ani zdaleka reservovana
pro svet tvorby, kdy kazdy bez rozdilu spendli na sva
bedra odznacky se slovy `umelec,' `fotograf,'
`intelektual,' `filosof,' `podnikatel,' atp, bez
sebemensiho potvrzeni duveryhodnosti takovychto tvrzeni,
zatimco pokora drepi kdesi v temnotach po boku
velkorysosti. Zda se, jakoby bylo temer ostudne nebyt
ocejchovanym clenem spolecnosti, kde kazdy muze byt, cim
jen si zamane, nevnimaje, ze opak je stejne tak potupny.
Lidska muka se stavaji stredem pozornosti, cemuz pri
nejmensim nahrava svizelny stav zapadniho sveta a jeho
zdanlive pomotane priority. Nikoli vsak za ucelem
zlepseni situace, nybrz s cilem tezby financi i
popularity. Stejne tak jako je v ocich vetsiny ostudne
byti `nicim,' je temer nepripustne nesnazit se stahovat
co nejvetsi podil pozornosti na sve ja. Jak je ale
zjevne, posedlost vlastnim ja nesouvisi s jakousi
epidemii narcisismu zapadniho cloveka, nybrz je motorem
kapitalistickych strategii digitalni doby, ktere
produkuji prehrsel sebevedomych jedincu.
Sic nechci, aby z mych slov vyznelo opovrzeni pro
soucasne umucene basniky, nebot jejich existence a puvod
versu zajiste do urcite miry reflektuje stav lidske duse,
otazkou zustava, nakolik je takova tvorba uprimnym dilem
zmuceneho cloveka a nakolik je vynucenym procesem
spolecenskeho tlaku.
Ti, kteri vpropaguji se na vrchol pomyslnych pricek
popularity, stavaji se neuprosne otroky svych ja, nebot
ke svemu preziti, kdy bylo jim vsugerovano, ze je
pripustne a lehce dosazitelne existovat a zivit se skrze
pouhe byti tim, cim chteji byt, jsou casto nuceni stavet
na charakteru individuality, ponevadz ve srovnani s
ostatnimi v jejich branzi, stavaji se veskrz svou cinnost
takrka nerozpoznatelnymi a jsou nuceni produkovat smrst
zbytecnych a bezcennych veci, aby udrzeli jiz tak mizivou
pozornost sveho publika, ktere stoji za jejich
financovanim skrze prosazovani produktu. Proto take
zaziva renesanci feministicke hnuti, nyni v havu
kapitalismu, kdy paradoxne zeny a divky stavi svou
digitalni financni nezavislost skrze sexualni chtic, cimz
shromazduji publikum, doufaje, ze uhradi jejich existenci
skrze reklamu (nebo v tom znacne ohavnejsim pripade,
skrze digitalni prostituci).
Chapeme, ze takove patronatsvi stalo se jiz davno v
minulosti podstatnym prvkem autonomniho cloveka,
sponzoruje jeho cinnost skrze zaprodani se nejakemu
produktu, ci sluzbe. Avsak i svet reklam degradoval k
absolutnimu tkveni na basalnich tendencich jeho
konzumentu, nebot techto modernich digitalnich `prodejcu'
je takove mnozstvi, ze na kvalite samotnych reklam
nikterak nezalezi. Digitalni individuum, ktere odmita
prijmout realitu sveho snu, pretrvava v otroctvi
perpetualniho cyklu produkovani mizerneho obsahu s
primarnim cilem slouzit stroji kapitalismu, aby udrzel
svuj zhyraly sen, o tom byt, cim jen si zamane.
Myslenkou, kterou mu vnutil sam tento odporny system
zisku.
Tot realita za financni nezavislosti veskereho
digitalniho sveta individui. Bez uhony nejsou vsak ani
ti, kteri pouze pretrvavaji v audienci popularnich, nebot
se zakonite stavaji koristi neuprosnych procesu
reklamnich technologii, ktere nyni pronasleduji kazdeho
obyvatele digitalni sfery, nute jej podporovat svuj sen
skrze zdanlive nezbytne produkty.
Bude jednou historie rozhodovat o dulezitosti osobnosti
dnesni doby skrze pokriveny hlas lidu, zmanipulovany
chticem po popularite? Stav veci tomu tak nasvedcuje. A
ti, co odmitaji hrat v teto posetile divadelni grotesce,
jsou pripraveni o sve mozna zaslouzene misto hromadou
zoufalych s dolary misto oci.
Surrealismus stal se jiz davno tercem zisku a nyni
produkuje umelce, jejichz tvorba krici "Surrealismus!," v
tom polemicky horsim "#surrealismus," avsak neni nicim
nez perversi definice. Ctenar si je jiste vedom, ze
oznaceni pro surrealisticke umeni v nemalu
predchazejicich dekad znaci vse, co se alespon trochu
vymyka obrazu skutecneho sveta, a spousta mladych tvurcu
se chyta pokriveneho stebla atraktivniho nazvu bez
hlubsiho chapani procesu, ktere surrealisticke tvorbe
predchazi, s cilem tvorit `divne' veci. Naskyta se
otazka, zdali je vubec mozne pro bezneho cloveka
dosahnout zakladni Bretonovy definice, kdyz lidska mysl
je konstantne bombardovana umele vytvarenou poptavkou na
zaklade jeho zajmu. Je vubec clovek schopen dosahnout
cisteho psychickeho stavu, aniz by se jeho mysl
dozadovala produktu, jak byla dnesnim svetem
naprogramovana?
Prochazim centralnim parkem od Stodulek, snaze
poznamenat, jak vsudypritomna pesimisticka nalada a havy
pres obliceje vpisuji svuj odraz do kazdodenni mody*
(text vznikl behem svetove pandemie).Nebot neustale
stridave zabredavam do myslenek na vareni vecere a
ubohosti cele svetove situace, pozapominam soustredit se
na odevy hrstky kolemjdoucich.
Po kratke prochazce po Luzinskem sidlisti, kde tradicne
obchazim velke keramicke hlavy Alexandry a Jiriho
Kolackovych, jejichz psychoticky zjev mne i po letech
plni detinskou radosti, ze jinak sterilni zastavbu
dekoruji plastiky, ktere dozajista bori monotonnost
uniformne kreativni nudy, s cilem bezneho nakupu,
navstevuji samoobsluhu v mistnim nakupnim dome, kde
poohlizim se v ryzovych regalech za pripustne ocenenymi
prilohami. Hlava premita nad soucty matematickych rovnic
nevelkych slozitosti, nebot muj rozpocet nepracuje s
velkymi castkami. Me nedobrovolne uskromneni vede k
nakupu pytle neporcovane ryze v jednotlive sacky. Tato
taktika, ktere se jiz delsi dobu vyhybam, se mi protivi,
nebot komfort porcovanych sacku ve mne budi rebelske
idealy. Totiz budu to preci ja, kdo rozhodne, kolik ryze
se bude utapet ve vrouci vode za ucelem me vecere. Ve
snaze osvetlit me tendence, musim podotknout, ze bude to
mene, nez obsahuji konvencni sacky, coz neprekvapive
casto vede k memu hlasitemu zazoufani, nebot mnou uvarene
ryze velice casto byva nedostatek. I tak vsak ma litost
nema dlouheho trvani, jelikoz ctim sve presvedceni v
odboj proti diktatu ryzovych korporaci a nesmyslne malou
porci prilohy snim s posetilou hrdosti.
Nez octnu se u pokladny, za kterou sedi mladicka
roztresena divka, po ktere zvysenym tonem dozaduje se tri
korun starsi pani nelibeho charakteru, proklinaje
ocividne omylne obohaceni, spatri me oko chladnicku se
zlevnenym masem. V osviceni, ze ma zoufala financni
situace dovoli taliri hostit mimo ryzi a smesi zeleniny,
ktere jsem mel ke sve dispozici nastesti dostatek, take
kousky kureciho masa, ktere by dle etikety prosici mne,
abych neplytval, naslo sve utociste v pristim dni v
popelnici. Dozvidam se, ze ve zmatku preplneneho obchodu,
kdy na pokladni slecnu hovorilo nekolik zakazniku
najednou, naskytla se prilezitost pro nevedome pochybeni
a iritovane pani byl vracen nespravny pocet drobnych
minci. Pokorne cekam, az bude konflikt u konce a menim
pohledy s ucastniky fronty, ktera se za mnou tvori.
Divenka, mam ji ted za stredoskolske devce, co zvolilo si
tuto nevdecnou profesi za ucelem privydelku, pomerne
jasne, s narokem na dovednost rozumet poctum prvniho
stupne zakladni skoly, vysvetluje, ze byt byla vystavena
situaci, kde predchozi zakaznice, ktera se dozadovala po
zaplaceni sveho nakupu jeste pakliku cigaret, zatimco
iritovane pani vracela v transakci za nakup jeji, vratila
ji castku spravnou. Nicmene v presvedceni, ze snad i
matematicka rigidita slecnu zradila, nabizi tri koruny k
urovnani situace. Okradena zena, jak sama sebe nazyva,
voli novou taktiku. Totiz poucnou. Mam pocit, ze
uvedomila si pochybeni sveho, avsak nemohla po ocividne
narocnem projevu dovolit si priznat omyl. Odmitla
nabizene tri koruny, nebot snad nechtela riskovat, ze
stala by se lupicem ona sama. Zakoncuje tedy interakci
slovy: "Tohle se nedela," a opousti obchod. Jakoby osudem
cini soucet meho nakupu devadesatsedm korun a ja platim
stokorunovou bankovkou. Divku ujistuji, ze alespon v nasi
transakci netreba dbat na dulezitosti tri korun a
nechavam ji bankovku celou, doufaje, ze urovnam jeji
vykolejeni, byt vim, ze par takovych stedrych gest
pripravi mne o dalsi potencialni pytel ryze.
Pred cestou z obchodniho domu se stavuji o patro vys za
sochami Olbrama Zoubka. Restaurovany Muz a Jinoch ve mne
mnoho emoci nebudi, snad proto, ze mam v sobe jeste
jejich zruinovanou podobu z dob meho detstvi, ktera
alespon odpovidala obrazu povedomi umelecke cinnosti v
nehostinnych ghettech sidlistnich domu, a take proto, ze
mou hlavu okupuje zahalena tvar s hnedyma ocima mladicke
pokladni. Polemizuji, zdali se dobrala meho aktu jakozto
hraveho rypance, nebo zda pochopila muj umysl ve vyvazeni
vah. Zanedlouho se vsak vytraci, kdyz zase pokousim se
vsimat si bidneho stavu pandemicke mody v ulicich. Dobiha
me napad, ze mohl bych vecerni praci na obrazu
substituovat alkoholem, neb rozpracovana malba stala se
mi jakymsi terapeutickym ventilem a ja ji odebral vahu,
se kterou jsem zacinal prvni tahy stetcem. Nevadila mi
tedy myslenka nahradit tvurci cinnost pokusem o
alkoholove delirium, ktere pry nabiralo na popularite v
odpoved na mizernou situaci v zemi. Probleskava v mne
myslenka na pivo, ale rychle ji utlacuje uvedomeni si, ze
samotnemu mi pivo nechutna a alkoholicka spolecnost
pochybnych degenerantu a geniu za zavojem primitivismu
byla mi odeprena statni vyhlaskou zakazu navstevovat vse,
co neni esencialni, (ja sam spadam do kategorie prvni a
ma role je ciste roli pochybneho degeneranta, ktery je v
mistnich kruzich znam povrchni fetisizaci
intelektualismu), a tak volim vecer strizlivosti, nebot
mou dalsi variantou, tedy vinem, se odmitam financne
zatezovat.
Kdyz dorazil jsem domu s jednim balenim ryze a syrovym
rizkem ve sleve, usadil jsem se u stolu a nabidl si
studeneho caje, ktery tu preckaval od chvile, co vyrazil
jsem ven. Nyni me nezdrahalo mnozstvi nespoutanych
myslenek, nebot vylet mne unavil a ja se ocitl ve stavu
odpocinku. Nechci zabredavat do teorii a napadu, jaky
nejvhodnejsi proces predchazi surrealisticke tvorbe, neb
intuitivne tusim, ze maloktery vytvarnik, ci spisovatel,
by se v teto otazce shodl s druhym. Zaroven vsak verim,
ze byt unaveny stav mysli nemusi byt tim idealnim
nastrojem, koketuje se stavem snovym a stava se tudiz
vhodnym k automaticke tvorbe. Z niceho nic se ve mne budi
chut na rychle obcerstveni, ktere jsem cestou domu mijel.
Podprahova reklama, byt prohlasena za immoralni a
castecne protizakonnou, neni zadnou novou invenci. Napada
nase podvedomi a stavi pevnosti z neonovych napisu a
plakatu s produkty, jakoby doufala, ze cisty stav mysli
bude jiz nadale synonymem pro mysl vecne souzijici v
partnerstvi s logy korporaci. Ponevadz se zda, ze cilem
korporaci je presvedcit nasi holou mysl o podstate jejich
neskomirajici dulezitosti v zivote dnesniho cloveka,
nutne treba se zamyslit, zdali se temto jevum branit,
nebo naopak vyuzit nasich pokrivenych podvedomi a
reflektovat neblahy ucinek zapadni civilizace na cistotu
psychiky.
Nelze tvrdit, ze kapitalismus prahne po smrti surrealismu
v prave definici slova. Je zjevne, ze neustala popularita
surrealistickeho umeni a dalsi tvorby v nem, jsou
skvelymi zdroji zisku. Nemohu ani tvrdit, ze utok na
automatismus je umyslnym gestem, nebot budi se ve mne
pochybnosti, ze ti, kteri stoji za zpusobem okupace
lidskych mysli pouze tezi z te same nevedomosti o
procesech automatismu, jako vetsina soucasnych vytvarniku
a spisovatelu, kteri definuji se surrealisty.
Jak upoutat pozornost zeny na ulici?
|||||||||
|||||||||
|||||||||
|||||||||
